19. - 20. 5. 2012 Traunstein - komentář

Pozvánka Komentář Fotografie

Traunstein v dálceOpět jsme se vydali do Rakouska za vysokohorskou turistikou s očekáváním ještě něčeho navíc. Byl to již druhý výstup na tuto horu. První jsme podnikli loni - více informací o loňské výpravě ZDE. Tentokrát jsme vyrazili v pěti (Dáša, Štěpánka. Zdeňka, Michal a Láďa), to znamená, že jsme s sebou vzali tři nováčky. Výlet jsme tentokrát pojali jako dvoudenní. Získali jsme tím dostatek času pro častější odpočinek a další aktivity, členové expedicekteré nás čekali po cestě.
Dne 19. května jsme vyjeli v 5:40 hodin z Rejt, po cestě jsme se zastavili v trhovosvinenské pekárně abychom doplnili zásoby o vynikající čerstvé rohlíky V Kaplici jsme byli chvíli po šesté hodině. Zde přistoupili Michal a Štěpánka z Týna nad Vltavou. Kompletní skupina vyrazila z Kaplice směrem na Dolní Dvořiště a dále po dálnici až do městečka Gmunden, které leží na severní straně krásného, ale studeného, jezera Traunsee. Z Gmundenu je to již První metry na skálekousek na parkoviště k nástupu na ferraty na Traunstein, kam jsme přijeli chvíli po osmé hodině. Překvapilo nás, že jsme mohli zaparkovat nejblíže 200 metrů před parkovištěm, kde jsme parkovali minule. Takový zájem jsme nečekali.
Přezuli jsme se, zkontrolovali bagáž a kolem půl deváté jsme vyrazili vzhůru. Tři nováčci byli plni očekávání, protože měli pouze teoretické zkušenosti získané zhlédnutím fotografií a videí. Nyní je čekala konfrontace s realitou. Přes malý hřebínekPo přibližně třicetiminutové chůzi po silnici, opět skrz dva tunely ve skále, jsme se dostali pod nástup na ferratu Naturfreundesteig. Zde jsme se začali oblékat do výstroje. Skoro všichni jsme si připadali nějak divně. My jsme si oblékali lezeckou výstroj a všichni, kteří nás míjeli, neměli žádné vybavení. Vypadali jsme tak trochu jako exoti. Našim nováčkům se nelíbila přilba, takže se rozhodli, že si jí nevezmou. Na cestě jsme potkali ještě dvě party, které měli odpovídající výbavu. opět na žebříkuNaši nováčci tuto výbavu nakonec chválili - dodala jim jistoty na vzdušnějších částech výstupu i sestupu.
Chvíli po deváté hodině jsme vyrazili na ferratu. Opět nás přivítala lana a železné stupy ihned na začátku. Zde si naši nováčci procvičili práci s karabinami na ferratové brzdě. Pomalu, ale jistě jsme stoupali vzhůru. Po cestě nahoru se nám otvírali nové a nové pohledy jak dolů na jezero Traunsee a jeho okolí tak i na okolní kopce. Postupně se ukazovaly i vzdálenější vrcholy, mezi nimi i Dachstein - dominanta této části Alp. poslední komínMěli jsme neskutečné štěstí, protože celou středu minulý týden v Alpách sněžilo a napadlo dost sněhu, který většinou roztál, ale na vrcholcích zůstal ležet. Vrcholky hor se krásně rýsovali na obloze, díky sněhu, který zůstal v různých úžlabinách. Pohled na okolní vrcholy je nádherný, ale s krásně zasněženými vrcholky to byl neopakovatelný zážitek, kterému jsme se nemohli nabažit až do našeho sestupu. Nováčci byli překvapeni délkou a náročností výstupu. Po pěti Ve skalním okuhodinách výstupu jsme sledovali třepetající se vlajku, která se nachází na malém vrcholku poblíž první chaty (Naturfreunde hütte - 1581 m. n. m.). Pomalinku jsme se přibližovali a ve tři hodiny odpoledne jsme tam byli. Strávili jsme zde něco málo přes hodinu. Koupili jsme si zde malé občerstvení. Většina z nás si dala pivko a gulášovou polévku s chlebem. odpočinek na 1. chatěTato kombinace vyšla na 7,5 EUR. Chvilku jsme relaxovali na sluníčku a zírali jsme na neuvěřitelně nádherné panorama alpských vrcholů. Sledování vrcholů bylo několikrát přerušeno svištivým zvukem, který vydával blížící se větroň. Větroň nás bavil skoro čtvrthodinku, kdy nám jeho pilot předváděl svoje umění takřka na dosah ruky. Občas se vzdálil pohled od 1. chaty na 2.nabrat výšku u nějaké vyhřáté stěny a opět se vracel k nám, kdy prolétával v naší výšce.
Po šestnácté hodině jsme se zvedli a vydali jsme ke Gmundener hütte. Po cestě jsme si vzali nějaké to polínko, které jsme donesli až na horní chatu. Na Gmundener hütte jsme si dopředu zamluvili ubytování. Jakmile jsme dorazili na chatu, ubytovali jsme se - paní Sandra nám ukázala na takové hezké půdě, které matrace jsou naše. Na otázku zda mají plno, odpověděla něco ve smyslu, že moc horní chata Gmundener hüttene. Na chatě jsme si nechali batohy a vyrazili jsme k vrcholovému kříži. Loni jsme se z časových důvodů ke kříži nedostali, takže to byla pro všechny premiéra. Jak jsme se těšili, že si letos sáhneme na vrcholový kříž, sešla část naší skupiny z vyznačené cesty a začala se propadat do tajícího sněhu. Ženská část výpravy si zde zachovala chladnou hlavu a šla po správné cestě. Po chvilce jsme se prokousali přes zasněžený kopec až k vrcholovému kříži. Na vrcholu jsme si připili loňskou slivovicí a zůstali jsme zde na vrcholunecelou půlhodinku. Tento čas jsme využili k pořízení fotografií, odpočinku, nebo konverzaci s krajany, které ještě čekal sestup dolů. Rozloučili jsme se s nimi, popřáli jim rychlý a bezproblémový sestup, na který jim nezbývalo mnoho času a vydali jsme se zpět na chatu Gmundener hütte. Cesta dolů byla rychlejší a veselejší než výstup a to nejen proto, že jsme konečně dosáhli kýženého vrcholu, ale i díky sněhu, který nám znepříjemňoval výstup. Při sestupu nabízel zajímavé možnosti. Když jsme došli zpět na chatu, měli jsme nádherný pohled na okolní vrcholydilema. "Zůstaneme venku, nebo půjdeme dovnitř?". Venku jsme se mohli kochat úžasným pohledem na okolní vrcholky, ale byla tam již zima a trochu větrno. Usoudili jsme, že uvnitř bude lépe. Sedli jsme si k jednomu většímu stolu a docela nás překvapilo, že jsme tam sami. Vzhledem k tomu, že nám paní Sandra říkala, že moc plno nemají, mysleli jsme si, že přijde možná ještě někdo a bude to vše. Seděli jsme u stolu možná i více než čtvrt hodinu. V kuchyni se nikdo celou dobu neobjevil. Nejvíce nás trápila chuť na točené pivko. Najednou Zasloužený připitek na chatě Gmundener hüttese rozlétly dveře do kuchyně a přišla kompletní směna, oba majitelé (Sandra a Gerald) a ještě dva pomocníci. Na rozmyšlení, co si dáme k večeři, jsme měli dost času, po prostudování místní nabídky jsme se rozhodli, že si objednáme polopenzi. U paní Sandry jsme si objednali každý jedno pivko a polopenzi. U polopenze jsme upřesnili jaké hlavní jídlo, kdo bude chtít. V nabídce byl guláš s nudlemi nebo špecle se sýrem a cibulkou. úžasný západ slunceNajednou to začalo lítat a my jsme se nestačili divit, jak rychlá obsluha to byla. Jako první jsme dostali pivko, ťukli jsme si a než jsme se napili, přinesli nám aperitiv (ořechovice). Opět jsme si přiťukli a už se nesla polévka (hovězí vývar s nokem). Po polévce nám přinesli hlavní jídlo a míchaný zeleninový salát. Tady již měli někteří členové naší expedice trochu problémy. Ne všichni to byli schopni dojíst. Jídlo bylo vynikající, ale bylo ho moc. O nedojedené jídlo se postarali ti hladovější z nás, takže jsme tady jsme spalinakonec vše vzorně dojedli. To ještě nebylo vše. Na závěr večeře nám přinesli ještě štrůdl se šlehačkou. Kávička k němu byla vynikající. Když jsme začali večeřet, začali se trousit další hosté, když jsme skončili s večeří, byly všechny stoly obsazené. Po večeři si k našemu stolu přisedli dva Vídeňáci. Byli to dva kolegové, vysloveně atletické postavy. Kromě jiného jezdí po kopcích a na Traunstein, rádi přijíždí kolem třetí hodiny odpoledne. Nahoře jsou za dvě hodiny, zde si dají pivko, něco zakousnou, přespí a ráno mažou dolů. Pěkně jsme si s nimi popovídali, převážně o nástup na "D" ferratuproblematice turistiky po horách. Po večeři jsme netrpělivě sledovali slunce, protože jsme chtěli zachytit západ slunce. Když jsme se dočkali západu slunce, rozhodli jsme se, že půjdeme spát. Rozloučili jsme se se spolustolovníky z Vídně a šli jsme nahoru. Z batohů jsme si vynadali vložky do spacáků a plácli jsme sebou na poměrně pohodlné matrace. K dispozici jsme měli dvě deky, ale jak zjistila většina z nás, bylo to moc, bylo pod nimi moc horko. Jelikož se jednalo o velkou místnost rozdělenou jak vertikálně tak i horizontálně bylo spaní občas rušeno "couráním" ostatnícTak jsme to tedy dali - "D" ferratah. Podmínky pro nocování ale můžeme hodnotit velice kladně.
Ráno jsme vstali kolem osmé hodiny a nemohli jsme spustit oči ze dvou střešních okýnek, které vypadali jako pohlednice z Alp. Z okýnek jsme viděli pouze krásně zasněžené vrcholky, bylo to úchvatné.
Snídaně byla standardní - salám, plátkový sýr, máslo, marmeláda, dva druhy chleba, káva a čaj. Snídaně byla dostačující a chutná.
Po snídani se část skupiny vydala pokořit malou ferratu, která končí přímo na terase chaty, kde jsme spali. Ferrata je sestupmalá svojí délkou (150m), ale je velká svojí obtížností (obtížnost D). K ferratě jsme sestoupili tří (Zdeňka, Michal a Láďa), sestup je po ferratě Hnas-Hernler Steig. Hned na začátku jsme zjistili, že to nebude jednoduché. Zdeňka to po pár výškových metrech vzdala a dobře udělala. Tato ferrata jsou vlastně dvě skoro svislé stěny. Jedna o délce přibližně 100 metrů a druhá přibližné o délce 50 metrů. Mezi těmito částmi je takový malý lesík, kde se též nachází kniha, do které jsme se zapsali. Obě části měli několik silových a vzdušných částí, kde to opravdu nebyla legrace. sestup pokračuje krásným terénemByl to prostě skvělý zážitek. Nahoře nás již vítali ostatní kolegové, odpočinuli jsme si, dali jsme si jednoho Radlera a vyrazili jsme kolem jedenácté dolů. Tentokrát jsme vyrazili dolů všichni, opět po ferratě Hans-Hernler steig. Ferrata začíná krásnou technickou pasáží, která končí těsně před nástupem na ferratu Trausee klettersteig, kterou jsme chvíli před tím vylezli. Samozřejmě jsme se zde zastavili a pochlubili jsme se ostatním, kudy jsme před chvíli šli. Vyrazili jsme dolů a po chvíli se před námi objevili tří rakušané. Jeden seděl a dva kolem něj stáli. Bylo to zrovna v místě, kde nezbylo moc místa na obejití této skupinky.zácharaná akce Pomyslel jsem si, že jsou dost nekolegiální, když se tam roztáhnou a my musíme riskovat při jejich obcházení. Když jsem míjel sedícího muže, všiml jsem si prvně krve před ním, potom jsem si všiml zakrvavené hlavy a pravé ruky. Hlavu mu už jeho kolegové ošetřili a on si zrovna telefonem přivolával pomoc a upřesňoval svoji polohu.  Zjistili jsme, že mu na hlavu spadl kámen a rozbil mu jí. Nevím, jak vážné bylo jeho zranění, ale byli u něj jeho dva kolegové, tak jsme pokračovali v sestupu. Po přibližně půl hodině se ve vzduchu opět sestupujeme ozval vrtulník. Přiletěli záchranáři, chvilku se zastavili nad místem, kde byl zraněný, pak odletěli na vrchol, k chatě, kde jsme nocovali. Zde si navázali lano a do podvěsu zavěsili jednoho ze záchranářů. Poté se vznesli do vzduchu, udělali půlkruh a sedli co nejníže to šlo. Záchranář na laně si zraněného připevnil k sobě na lano a helikoptéra je vynesla opět k chatě, kde jsme nocovali. Všichni nastoupili do helikoptéry a vyrazili se zraněným k nemocnici. Celá záchranná akce trvala od zavolání minimálně hodinu a čtvrt. Zde bylo krásněkrátký odpočinek před poslední částí sestupu vidět, jak může dopadnout absence přilby na hlavě turisty. Pokračovali jsme v sestupu. Sestup probíhal dobře a pomalinku jsme ukrajovali další a další výškové metry. Na této ferratě jsme si užili více lan než minulý den. Přiblížili jsme se dolů už tak blízko, že jsme našli v dálce i naše zaparkované auto. Sestup byl zajímavý i tím, že loni jsme část ferraty sestupovaly za šera až za tmy. Později jsme použili cyklistickou svítilnu a zbytek jsme došli za umělého světla. Docela nás překvapilo, jakou část jsme ušli za šera a tmy do doby než jsme použili cyklistické světlo. Terén, který jsme za velice špatných světelných podmínek blížíme se ke konci naší cestypřekonaly, nebyl úplně nejlehčí, teprve až za světla jsme viděli, po jaké cestě jsme vlastně šli. Dolů jsme došli ve tři čtvrtě na pět. Přezuli jsme se, sundali jsme výstroj a přejeli jsme na již trochu volnější parkoviště. Vyrazili jsme k blízkému jezeru Traunsee, kde jsme si dopřáli, velice příjemnou koupel, našim unaveným nohám. Voda byla sice velmi studená, ale bylo to velice příjemné. Chvíli jsme poseděli u jezera a museli jsme vyrazit k domovu. Cestou jsme se jako loni stavěli v Gmundenu u benzinové stanice ÖMV, kde jsme si koupili nějaké pití a mlsky do auta. Rozloučili jsme se s Traunstainem a slíbili jsme mu, že se brzy vrátíme. Cestou z Gmundenu jsme si vystáli odpočíváme u jezera Traunseekolonu před nájezdem na dálnici a jeli jsme domů. Kolem půl osmé jsme přejeli hranice a v Kaplici jsme se rozloučili se Štěpánkou a Michalem. Na Rejta jsme přijeli kolem osmé večer. Když jsem se vrátil loni z Traunsteinu byl jsem plný nových zkušeností a zážitků. Letos jsem již při sestupu tvrdil, že začínám přetékat zážitky z tohoto výletu. Byla to opět nádhera, jen se bojím, že příště již nebude co nového zde zažít, ale uvidíme.

Láďa Hruška.

Pro ilustraci uvádím část e-mailu, který mi poslala Dáša přibližně 12 hodin po návratu:
"Dobré ráno, Láďo!
Chodím jak přeražená, dělá mi problém jakákoliv změna polohy, moc doufám, že mi nic neupadne až na zem, ale jsem hodně nadšená. To bylo zážitků, že mi připadalo, že se do práce vracím po delší dovolené a ne po víkendu! Tak vám všem opravdu moc děkuju."

Všechny fotografie od Láďi 
Všechny fotografie od Dáši
Všechny forografie od Michala